Veltlín z vinice Otáhal, tj. jedné z nejstarších parcel, co máme, stáří 40 let plus. Po Neuburgu další odrůda nejlíp zrcadlící zdejší spraš, zvlášť ty staré lokální klony, sázené za reálsocialismu, které my máme to štěstí na vinicích mít. A k tomu trochu ryzlinku, protože kyselina, elegance a vůbec.
Zrozeno roku 2015, v době, kdy jsme už následkem postupného růstu a nedostatku prostoru ve vinařství skladovali sudy s vínem asi na 8 různých místech. Na tenhle veltlín tehdy vyšel pokoj v garáži mých rodičů (všechny dobrý projekty vznikají v garáži, Google a tak, znáte to). V garáži samozřejmě přes léto bylo teplo, ergo velký odpar a na hladině vína se začal tvořit kvasinkový závoj. Přestali jsme sudy doplňovat - co může být divnějšího něž Veltlín pod florem, ale když to to víno tak chce, tak ať to má. Čekání bylo napínavé: bude výsledek WTF bizár nebo WTF to chceš? Výsledkem byl What the Flor, veltlín s typickým bílovickým štychem, který nepřemůže ani ten lehce oxidativním oříškový nádech. Víno tak WTF jiný a zároveň WTF zábavný, že ho od té doby už děláme naschvál.
Aktuálně tak, že jakmile do sklepa dorazí nový ročník, vyčerpáme ze sudů ten předchozí, část vína tam necháme a doplníme tímhle novým (část na slupce, část lisována hned). Kontinuita, solera, předání kultur. Sudy (lokální neutrální akát) se nedolévají; máme jich vždycky několik a v průběhu zrání lezem jen do jednoho, aby se v těch dalších flor nenarušil. Takže je to stále trochu dobrodružství, stejně jako na začátku: je v těch nerušeně pracujících sudech WTF bizár nebo WTF to chceš? (Sepp Muster říká, že je potřeba se udržovat jako vinař stále ve střehu a vymýšlet si nový hračky a adrenalin, tak tohle je jedna z mých.)
Příběh White label Stojím si za tím, že nejdůležitější je to, kdo víno vyrobil. Ne odrůda, ne vyhlášená vesnice ve vyhlášený oblasti, protože i těm může karma nepřát a zažijou masakr ve sklepě. Ale jméno na lahvi. Jméno, kterému můžeš věřit, protože dlouhodobě víš, jak pracuje a že ti jeho styl sedí. Proto ta linka Nestarec - můj podpis na etiketě. (Samozřejmě upravený, ten obvyklý podškrab by nikdo nepřečetl.) S grafičkou Terezou jsme tak dlouho odebírali věci, které nejsou podstatné, až zbyl jen Nestarec a jméno cuvée. Purismus uvnitř i venku. Protože dokonalost není, když už nemůžeš nic přidat, ale když už nemůžeš nic ubrat, jak se říká.
Nedělám machra a přiznávám, že jsem k tomu musel dospět - i moje cesta byla lemovaná zlatou ražbou a kudrlinkama jak na parte. Víno na kar, překřtil to tehdy jeden můj kamarád. Jejda. Vzpomínám na to ale rád, je to součást mého vývoje. Jako Edith Piaf: ničeho nelituju.
Všechna vína jsou dělaná bez přidané síry (s jedinou výjimkou Bělu). Kvašená spontánně, obvykle ve starých sudech větších objemů z lokálního dubu nebo akátu. Nečiřená, nefiltrovaná. Normálně prostě.
Kde to sehnat? Zeptejte se mých distributorů.
