Moje první non-vintage víno a pocta veltlínu z Velkých Bílovic, který je krásně tvrdohlavý - i když s ním lidi ve sklepě dělají různý šílenosti, vždycky si podrží svůj typický štych. Ten náš pochází z naší vinice Zadní Hora. Ve sklepě klasika všech klasik: krátká macerace v kádi před vylisováním, protože do večera sbíráš a už nemáš chuť pak do půlnoci lisovat, takže to uděláš až druhý den. Mezitím ti enzymy z dužiny naruší slupku, takže se ti to pak aspoň líp lisuje. No pak to dáš do akátové bečky, vykvasíš, necháš to tam, nic s tím neděláš, jen dolíváš, a pak to stočíš až do lahví. Tak si to pamatuju jako děcko.
Dříve bylo běžné, že každá odrůda měla ve sklepě svůj sud, takže Veltlín byl vždycky v bečce, ve kterých se v předešlých 30 letech dělal. Tak jsem se k tomu vrátil: máš v sudu hotový Veltlín 2017, při sklizni 2018 ho půlku odtáhneš a doplníš nově rozkvašeným moštem z roku 18. V roce 2019 zase půlku hotového sudu odtáhneš a doplníš rozkvašeným čerstvým moštem z roku 2019. Nestarec Solera prostě. No a pak chceš mít nějakou srandu na web, zjistíš že to má přesně ten správnej štych a říz, co velkobílovický veltlín má mít, a vesele může ven. Má to sympatických pouhých 10 voltů (žádný zbytek, samozřejmě, sbíráme brzo) - nejsem příznivcem vysokých alkoholů, myslím si, že struktura vína má pocházet ze správné práce ve vinici, nikoli z voltáže, která tě přibije k zemi po jedné sklenici.
Etiketu vyryla do lina moje nejoblíbenější umělkyně na světě - moje žena Miriš: V tomto veltlínu cítím při ochutnání stejné kouzlo jako v čaji z bylin nasbíraných během svatojánské noci: listy jitrocele, květ lípy, hluchavka, třezalka, květ černého bezu. Říká se, že mají největší sílu. Linoryt. Červen. 2020.
Dostali jste žízeň? Limitka právě teď k zakoupení přímo tady v e-shopu.
