V devadesátkách se tu najednou ze Států objevily Juicy Fruit, Double Mint a Spearmint a my, socialistická děcka znající jen Pedro, jsme byli přímo u vytržení. Sice chutnaly skvěle jen asi tak tři sekundy po vložení do úst, než začaly připomínat spíš bakelit, ale stejně jako ostatní barevné, nevídané importy ze Západu se mi hluboko vryly do paměti.
Takže když jsem v počátcích tohoto vína koštoval ze sudu, bylo tak šťavnaté, až džusovité, že se mi najednou ve vteřině úplně jasně vybavila chuť z mládí. Juicy Fruit prostě. Naštěstí tato naše verze vydrží šťavnatá podstatně déle. (A hýbat s vámi bude stejně jako tahle vintage 80s reklama.)
Pinoty. No, převážně. Máme jich ve vinicích spoustu, skvěle prosperují, akorát mezi nimi u nás vždycky najdete i lokální odrůdy. Protože jsme vinice sadili a kupovali postupně, zrovna nebyly prachy na pinot, atd, atd. Je zábavné to pozorovat, z maličkých hroznů pinotů čiší elegance už ve vinohradě a hned vedle visí např 4x větší hrozen veltlínu, takový moravský hromotluk. Propojovat světy mě vždycky bralo, takže to prostě všechno posbíráme a zpracujeme dohromady a voilá, merci bonžúr, spojenecká smlouva roku je na světě.
Mohl bych z Pinotů dělat jednoodrůdovky, nebo burgundský styl s novým dřevem, ale to bych nebyl já. Bylo by to jako chodit v obleku. Ve kterém se cítím hrozně - můj dress code je permanent casual Friday moderního dělníka vína. A přesně takový je i Juicy Fruit.
Všechna White Label vína jsou od ročníku 2018 field-blendy z jedné vinice (nebo maximálně dvou sousedících), z našich top poloh a nejstarších keřů. V tomto případě tratě Oplocenka a Achtele a jejich Pinot Gris, Blanc, Noir, Veltlín a Vlašák. Maximum potenciálu ke zrání a genia loci, minimum macerace na slupkách, která by zastírala charakter. Kvašeno spontánně, obvykle ve starých sudech větších objemů z lokálního dubu nebo akátu, kde leží na hrubých kvasnicích něco kolem dvou let. Nečiřeno, nefiltrovano, nula přidané síry. Normálně prostě.
2017: Pinot Blanc, Chardonnay, Pinot Gris a Pinot Noir, tehdy ještě z vinice Slovenské, jílo-sprašové polohy, která dává vína se šťavnatostí, která dala vínu jméno. Sám nevím procentuální zastoupení. Možná by stálo za to ho zjistit - ale proč vlastně, když důležitý je výsledek. Vše sklizeno a zpracováno společně: část krátce na slupkách, část celé hrozny, část lisovaná přímo. Po fermentaci vše spolu do šestistovky z lokálního dubu. A protože se mi to zdálo upjatý, práskl jsem pak k tomu ještě trochu Veltínu, Neuburku a Vlašáku. Ať to chytne trochu té slovanské neurvalosti.
Příběh White label Stojím si za tím, že nejdůležitější je to, kdo víno vyrobil. Ne odrůda, ne vyhlášená vesnice ve vyhlášený oblasti, protože i těm může karma nepřát a zažijou masakr ve sklepě. Ale jméno na lahvi. Jméno, kterému můžeš věřit, protože dlouhodobě víš, jak pracuje a že ti jeho styl sedí. Proto ta linka Nestarec – můj podpis na etiketě. (Samozřejmě upravený, ten obvyklý podškrab by nikdo nepřečetl.) S grafičkou Terezou jsme tak dlouho odebírali věci, které nejsou podstatné, až zbyl jen Nestarec a jméno cuvée. Purismus uvnitř i venku. Protože dokonalost není, když už nemůžeš nic přidat, ale když už nemůžeš nic ubrat, jak se říká.
Nedělám machra a přiznávám, že jsem k tomu musel dospět – i moje cesta byla lemovaná zlatou ražbou a kudrlinkama jak na parte. Víno na kar, překřtil to tehdy jeden můj kamarád. Jejda. Vzpomínám na to ale rád, je to součást mého vývoje. Jako Edith Piaf: ničeho nelituju.
Kde to sehnat? Zeptejte se mých distributorů.
