Každý vinař chce udělat “velké víno” a podřizuje tomu vše. Terroir, sudy, míchání na kvasnicích... Ne že by to nebylo důležité, ale většina vín, která mi za můj život uvízla v paměti, si nehrála na nic velkého. Prostě měla energii, kterou předala svým konzumentům. Vypita na spravném místě ve správný čas, se správnými lidmi při plácání o všem a ničem. Což je pro mě daleko důležitější. Většina vinařů, kteří mne inspirují tím, jak skvělá vína dělají, o nich stejně nemluví jako o “velkých”.
I am not a big wine, jak prozrazuje jeho jméno, je moje reakce na toto. S radostí budu dělat “malá” vína, když se u nich budu maximálně bavit. Používáme vždy vína s nejlepší energií, tj. obvykle staré keře a málo kontaktu se slupkami. Abychom ji zachovali (a přitom se víno mohlo dostatečně nadechnout a mohlo zrát), používáme neutrální sudy z místního akátu.
Ročník 2017 byl ponejvíc Riesling, k tomu Chardonnay a špetka lokálních odrůd z několika vinic. V roce 2018 jsme to ještě vylepšili: posbírat hrozny z jedné vinice, vylisovat, dát do jednoho velkého staršího sudu, nic nedělat a pak v pravý moment (po zhruba dvou letech na kalech) stočit do lahví. Takto jednoduše chci teď dělat White Labely. Žádná alchymie s odměrným válcem, hledání nejlepší směsi, největšího vína. Myslím, že přiroda nám už namíchala tu správnou velikost všeho. Riesling + mix z písčitých půd vinice Sahary.
Osmnáctky jsou taky první ročník, ve kterém jsme sobě a hlavně našim White Label pokladům dopřáli lahvování i do limitovaného množtví velkých formátů. Čímž jsem přišel o svůj dřívější vtípek "lahvováno do normálního objemu 0,75 litru, takže stejně nemůže být nikdy velké", ale získal skvěle ironickou obří pětilitrovou lahev s nápisem "I am not a big wine", se kterou se navíc dobře chodí na party.
Příběh White label Stojím si za tím, že nejdůležitější je to, kdo víno vyrobil. Ne odrůda, ne vyhlášená vesnice ve vyhlášený oblasti, protože i těm může karma nepřát a zažijou masakr ve sklepě. Ale jméno na lahvi. Jméno, kterému můžeš věřit, protože dlouhodobě víš, jak pracuje a že ti jeho styl sedí. Proto ta linka Nestarec - můj podpis na etiketě. (Samozřejmě upravený, ten obvyklý podškrab by nikdo nepřečetl.) S grafičkou Terezou jsme tak dlouho odebírali věci, které nejsou podstatné, až zbyl jen Nestarec a jméno cuvée. Purismus uvnitř i venku. Protože dokonalost není, když už nemůžeš nic přidat, ale když už nemůžeš nic ubrat, jak se říká.
Nedělám machra a přiznávám, že jsem k tomu musel dospět - i moje cesta byla lemovaná zlatou ražbou a kudrlinkama jak na parte. Víno na kar, překřtil to tehdy jeden můj kamarád. Jejda. Vzpomínám na to ale rád, je to součást mého vývoje. Jako Edith Piaf: ničeho nelituju.
Kde to sehnat? Zeptejte se mých distributorů, nebo si pořiďte naši White Label degustační sadu.
