Veltlínské zelené, bezesporu nejlepší z Velkých Bílovic. Troufám si říct, že ho poznám mezi jinými veltlíny. Fakt to má takový charakter. Miluju vína z této lokality - hospodařit tady byl můj dlouholetý sen, který se v roce 2020 konečně splnil, nákupem 0.4 hektaru na této měkce klesající sprašové planině. Oficiálně se tu tomu teď říká Nová Hora, ale já preferuju původní název Úlehle.

Kromě charakteru a vín, které dává, miluju i historii této vinice. Zhruba v polovině 70. let ji vysadilo místní zemědělské družstvo. Za socialismu se dělalo spoustu věcí špatně, ale nic není černobílé, hodně věcí taky naopak líp než dnes. Zvlášť ve Velkých Bílovicích, kde se tehdy koncentrovala spoustu inovativních a zapálených vinařských osobností. Tato vinice je přesně ten příklad, nejen že je skvěle zapěstovaná, ale výsadbový materiál tehdy zajistil profesor Kraus přímo v Rakousku, u tehdejší vinohradnické celebrity Lenze Mosera. Vše proběhlo jako barterový obchod: zemědělské družstvo ve Velkých Bílovicích vyrobilo betonové slupky do vinice, ty se poslaly do Rakouska a za to přišel zpět klonový materiál Veltlínského zeleného z Wachau. Tyto sloupky byly vyrobeny na Betonárce, kde my dneska hospodaříme. Kruh se uzavřel.

Ten krásný strom uprostřed je starý ořešák královský, Juglans regia, dříve běžná věc na okrajích vinic. Protože babičky potřebují ořechovou náplň do koláče a dědové zase ořechovku na pití, a všichni uvítají jeho stín. Sadit víc ořešáků, jedna z mých dalších misí.

Ale zpátky k révě: výsadba ze 70. let znamená, že dnes už značná část keřů chybí. Mohl bych to podsadit teď na jaře sazenicemi z klonální selekce, které si běžně koupím. Ale já tomu prostě nevěřím, ztratilo by to ten charakter, který to má. Ale já si nechci ulehčovat práci. Místo toho jsme vybrali ty nejlepší keře s nejmenšími hrozny a jejich očka poslali do naší spřátelené německé Rebschule Freytag, kde nám je naštěpují na správnou podnož a rok na to pošlou zpět sazenice, kterými doplníme volná místa. Respektuju zdejší veltlín tak moc, že dokonce ani mě, fanouška field-blendů, neláká sadit sem cokoli jiného. Kdepak, tohle bude špičkový bílovický veltlín, ze kterého se stane pojem, vsaďte se.

Celým názvem Zadní Hora. Velké Bílovice. Naše úplně první vinice, vrácena v restituci po Sametové revoluci. Na pozemku našich pra pra, než to bolševici po Únoru znárodnili. Vinice vysázena za socialismu, v roce 1988. Ergo stejně stará jako já. Předtím tady rostla Frankovka, ale v roce '87 byl tak krutý mráz, že vinice zmrzla. A družstvo zde pak vysadilo Pinot Gris. K tomu dost dosázených hlav Veltlínu, stolních a i modrých odrůd. Podsazovalo se prostě tím, co zrovna bylo… a dneska z toho máme Podfuck! 0,5 ha čisté spraše, srdeční poloha.

Oficiálně se tato bílovská trať jmenuje Vinohrádky, ale je to kousek za barákem chlapa, kterýmu se říkalo Sorota. Jen 0,4ha pozemek mého strýce a tety, kde jsme v roce 2004 vysadili Pinot Gris, místy Pinot Blanc. Naše nejvíc jílovitá půda. Můj děda vzpomínal, jak tu nikdo z traktoristů nechtěl orat, protože to bylo vždycky o hubu - za deště se vám lepil jíl na kola jak plastelína a naopak za extrémního sucha se v zemi tvoří tak velké praskliny, že když nedáváte pozor a šlápnete do té džuzny, můžete si zlomit nohu. Ale zdejší víno je tak specifické a zajímavé, že vás přebolí i každoroční zlost, když vám půlku seberou ptáci - ať to vylisujete hned, nebo necháte pár dní na slupce, vždycky z toho vyleze věc, která je je každoročně podobná. Aha, to je ten terroir, o kterým všichni mluví.

Spraš/černozem v Moravském Žižkově, na které se nám postupně podařilo nasbírat několik menších kousků. Jako první přilšlo pouhých sedm řádků (0,5 ha) pod tratí Slovenské: původní staré vinice se nám bohužel už nepovedlo zachránit, předchozí majitelé a hlavně socialistické hospodaření jim dali zabrat. S těžkým srdcem jsme je vyklučili, nechali ladem a v roce 2015 znovu osadili. Miloval jsem v té době silná macerovaná vína, náš Tramín kvašený na slupce byl tehdy miláčkem všech. Pojďme to posunout dál a udělejme něco podobného z lokální odrůdy, znělo mi tehdy v hlavě. Proto se tu ocitla Pálava, moravský kříženec Tramínu a Mulleru Thurgau. Dneska cítím, že to nebyla špatná volba, jen se posunulo moje myšlení a snažím se směřovat vinici tak, aby dala víno, které je elegantní, uměřené, z rodičů podobnější spíš Mulleru než Tramínu.

Dalších 0,3 ha Sauvignonu a Rýňáku, vysazených v 80. letech, jsme měli původně v dlouhodobém pronájmu od roku 2015. A posledním střípkem mozaiky – fakt to jsou střípky, tento má 0,2 hektaru – je stará (45+ let) vinice Pinotu Blanc, kterou jsme měli v nájmu od roku 2018. Oba kousky se nám naštěstí podařilo nedávno koupit, což není samozřejmé - u nás se s oblibou říká „zem se neprodává“, a lidi vskutku neradi své pozemky přepouštějí, když to není nutné. Takže jsem rád, že se to povedlo, a náš super-populární GinTonic má odteď v sobě skvělou energii právě z těchto pár moudrých řádků a naší pečlivé práce na nich.

Název téhle vinice je naše hantýrka: zdejší výskyt zvěře byl tak enormní, že bývalý majitel pan Krejčí byl nucen vinici úplně celou obehnat plotem, aby vůbec docílil nějakého hospodářského výsledku. Pan Krejčí byl zajímavá inspirativní místní persona. Člověk, který až do své tragické smrti pracoval opravdu tvrdě, byl posedlý detailem a tomu odpovídaly i jeho výsledky. Na jaře 2019 se nám naskytla možnost pokračovat v hospodaření na jeho vinicích a věřím, že jeho odkaz poneseme dál, i když se na určité věci díváme jinak. Veltlín, Sauvignon, Chardonnay, Pinot Gris. Vinice vysázeny z původních francouzských či rakouských populárních klonů v roce 2003 na rovinatém cca 3 ha pozemku. Blízko lesa, bezvětří, trošku jiné mikroklima, černozem, spraš, jíl; těším se, co z této naší nejvýchodnější polohy vzejde.

Předpokládáte správně, písečné podloží. Prostě Sahary. Malá unikátní lokalita zhruba o 20 ha v Moravském Žižkově a my jsme šťastní, že zde můžeme nechat růst naši révu na celých 6 ha, rozdělených do 4 menších částí. Navíc asi 100 metrů od hřbitova, prostě skvělý terroir.

Mírný svah, nic prudkého. Ale to podloží!!! Písek tady v Žižkově, místě jinak plným jílu a černozemě, totiž jen tak nenajdete. Není to naše vlastní výsadba, získali jsme již plodné vinice z roku 2003 a je to zábavné. První parcela je mix Muškátu a Mulleru Thurgau, které používáme do Danger 380tky. Když se vykašlete na to stupidní muškátové aroma, jsou z toho super vína. Druhá parcela je, věřte nevěřte, Cabernet Franc. Na Moravě, chápete to. A mě to baví, baví, baví - postavil jsem na tom Forks & Knives Rosé, svoje historicky první tiché růžové. Pak je tu parcela naši známé Pálavy (MTxTR), starší výsadba v perfektní kondici, kořenitá věc. Poslední kus patří Cabernetu Sauvignon a Dornfelderu, které děláme karbonicky, energické a živé. Když si přiznáš, že nepotřebujete Pinot Noir jako svou modlu, život je pak daleko jednodušší a zábavnější.

Vždycky jsem si přál mít možnost hospodařit v téhle drobné (0,8 ha) bílovské lokalitě. Vlastně ani nevím jak se to tady oficiálně jmenuje, ale místní tomu říkají ŠMATLÁKY, protože půda tady byla tak těžká, že při deštivém počasí obalila lidem boty blátem tak moc, že pak „šmatlali“. Pardon, trochu uhýbám směrem k lokálnímu folkloru a etymologickým vtipům, ale každopádně je to super půda pro Sauvignon na GinTonic. Plus naše milovaná Frankovka. Když pan Otáhal vinici nedávno prodával, byla o ní celkem bitka, naštěstí pro nás vítězná.

Další plocha, které říkáme podle jména původního majitele, který ji vysadil v roce 2004. Tj. době, ze které pochází spousta nejen našich vinic - tehdy se v souvislosti s chystaným vstupem ČR do EU čekal stop stav na další vysazování a sázelo se všechno všude, bohužel ne vždycky šťastně. To ale není případ téhle vinice, zdejší hektar Chardonnay a Frankovky na jílu a spraši pravidelně patří k tomu nejlepšímu, co ve sklepě mám. Jestli se tam spolu někdy ocitneme a uvidíte na sudu napsáno JUNG, otravujte mě, dokud vám nedám ochutnat. Jo, až tak dobré to je. Zvlášť ta Frankovka: každý rok nejvíc komplexní, nejdřív hotová, nejdřív vyčištěná, nedělá problémy. Kolem některých vín musíš chodit častěji a víc se o ně strachovat, jestli ti něco neprovedou; kdežto Jung, ten se nezakecá.

Tuto 0,5 ha vinici s jílovým podložím jsme získali nedávno, již jako plodnou. Původní majitel ji vysadil v roce 1995 - jmenoval se příjmením Homola a popravdě ji docela zhuntoval. Nelze mu nicméně upřít, že zde vysadil Pinot Noir z moravské klonové selekce, tj. skvěle adaptovaný na místní podmínky a opak monokultur z dovezených keřů. Náhoda, nebo byl geniální?!? Nicméně výpadek keřů se po jeho hospodaření blížil 50%. Následný majitel se jal ji dát do pořádku, ale asi neměl přístup k sazenicím Pinotu Noir, tak ji podsadil Pinotem Blanc. Pinot jak pinot, šak co! Sbírali to odděleně; my to už dva roky sbíráme a kvasíme dohromady a je to boží. Tak boží, že se nám o to snad ani nechce dělit.

Zase plocha pojmenovaná podle člověka, od kterého ji máme. Pan Gardáš je neskutečně fajn starší pán. Srdcař, jak by řekl on sám. Taky asi věštec - vedle své vinice si nechal část pozemku neosazenou, protože „rozumíš, může dojít krize a já si sem pak nasadím brambory, uživím rodinu a vy ostatní budete v prdeli,“ vysvětlil mi už v roce 2015. Nicméně nám ho tehdy prodal a my na ten malý tálek o 0,25 ha vysadili naši oblíbenou Pálavu. S výhledem na Pálavu, muhehe. Tahle odrůda je pro mě perfektní věc s lokálním původem a když se udělá normálně, poctivě a bez otravné aromatiky, věštím jí velkou budoucnost (doufám, že mi to čtení v křišťálové kouli půjde tak dobře jako panu Gardášovi). Těšte se na to prostě.

Naše nejmladší vinice, vysázená na jaře 2019. Hned vedle firmy. (Zas ta naše hantýrka.) Koupili jsme areál v průmyslové zóně v Bílovicích po už zmíněném panu Krejčím, kam jsem přesunuli všechny naše aktivity. Čímž se nám strašně ulevilo, protože jsem poslední roky hospodařili už asi na 8 (sic!) místech. Nedokážete si představit, jak se nám zjednodušil život.

Hned vedle všech těch objektů s pestrou historií leží 4 ha, na které jsme vysadili náš milovaný Neuburg, Veltlín, Vlašák, Frankovku a Pinot Noir, vycházející z našeho celého dlouholetého know-how. Osobně tomu tady s nadsázkou říkám Šató Nestarec. Což pochopíte, hned jak dojedete - žádný chateau za miliony eur a vedle načančané vinice, ale takový ten náš styl, kde se cítíme dobře. První vinice, kterou vám při návštěvě ukážu, protože tam se děje to podstatné. Hlinito-jílovitá struktura půdy, včelí úly mojí ženy a romantické posezení při západu slunce, hned u legendárního transformátoru, který dal jméno Dangeru 380V.

Vítězství vůle nad hmotou a symbol mojí víry v budoucnost. Na tuto parcelu jsme si mysleli dlouho, chodili kolem ní, pozorovali zanedbaný broskvový sad, co na ní stál, co mi paměť sahá. Na 4 ha půdy asi 30 majitelů, vinařova noční můra (a právníkův sen, haha). Ale tenhle kus země s typicky bílovským lehčím sprašovým podložím je unikátní svou ideální polohou uprostřed svahu a chtěli jsme ho tak moc, že jsme si půjčili peníze a šli do toho. Po 3 letech kolotoče - který jsem navíc částečně řídil přes telefon, protože jsem přesně v té době s Honzou Čulíkem a mým americkým distributorem Philem chodil v New Yorku po wine barech a představoval naše první vína bez SO2 z ročníku 2014, z čehož jsem nervózní ještě teď, když o tom jen píšu - jsme na vinici konečně mohli vysadit první část naší speciální klonové selekce.

Druhá půlka následovala v roce 2017. Dali jsme si záležet a osadili to tu hodně pestrým materiálem ze starých moravských vinic, které jsme posílali do Německa k naštěpování sazenic. Extrémně zdlouhavý a drahý proces, ale já věřím, že investice do budoucnosti se ti vždycky milionkrát vrátí. A troufám si tvrdit, že už to vidím teď v kvalitě zdejšího Rieslingu, Tramínu, Sauvignonu a Pinot Blanc - a vínech jako I am not a big wine , GinTonic nebo bílé Vidličky & Nože, které z nich děláme. Nemůžu se dočkat, kam se to celé posune za 10, 20, 30 let. (Jedna z výhod toho, když člověk vinaří od mládí: s trochou štěstí se výsledků své práce dočká i on sám, ne až jeho děcka.)

Mimochodem: ofiko se to tu jmenuje Obory, ale hodně se mi líbí původní německý název Achtele, pojmenovaný podle staré plošné míry. A taky tomu stejně jako místní říkáme Babušák, podle ženy, kterou tu při práci na poli zabil blesk. Já zatím držím; naopak karmicky vyvažujeme černou kroniku tím, že jsme si tu řekli ano s mou skvělou ženou Mirkou, která tu dnes navíc chová včely.

Při dobré viditelnosti odtud jde vidět na Slovensko na Malé Karpaty, proto ten název. Moravský Žižkov. Naše první větší vinice a vlastně takový začátek našeho vinaření. Kolem roku 2000 moji rodiče začali vykupovat pozemky od vlastníků, v té době to byla orná půda. Průměrná velikost pozemku jednoho vlastníka byla 0,2 – 0,3 ha. Nic moc, když chcete dostat co největší ucelenou plochu, ale s malými mezerami se nám podařilo ucelit skoro 5 ha. V té době mi bylo 11, možná 12 let a jako každé dítě jsem chtěl (potřeboval!!) počítač, ale jeho koupě musela počkat, všechny peníze šly na nákup půdy. Jo, dneska za to děkuju. Vysazovali jsme z vlastnoručně vyrobených sazenic, používali jsme jetou opěrnou konstrukci z Německa, protože peněz nebylo nazbyt. Tady jsme se jako rodina fakt nejvíc nadřeli - dlouhé roky jsme dělali všechno sami, protože jsme neměli ani na zaplacení brigádníků. Je tu Neuburg, je tu Pinot Noir, Frankovka, Zweigelt, Riesling, Dornfelder... Velice zajímavé půdní složení, dávající plnější, bohatší vína (TRBLMKR, červené Vidličky & Nože, BUM BUM CHA). Spraš je zde v minoritě, mísí se spíše černozem a jíl.

Jako extra vzpomínka na moje mládí navíc u vinice stojí i bývalá trafika, kam jsme si jako třináctiletí výrostci chodili kupovat cigára. Dneska slouží jako schovka před deštěm pro pracující na vinici, ale ty vybledlý samolepky Orbitek a závan devadesátek už z ní nikdo nevymaže.