Josef Rozehnal, Studio Nahaku: Smyslem toho, co dělám, je ukazovat, že to jde

Prvním takovým naším symbiontem je designér Josef Rozehnal, zakladatel, motor a mozek studia Nahaku a neúnavný propagátor upcyclingu (= zpracování nepotřebných produktů nebo odpadních materiálů formou, která zachovává nebo zhodnocuje jejich kvality). Josef se mj. stará o vizuální část rekonstrukce šató Nestarec – “sedimentující” stěny a probarvená podlaha naší tankové haly nebo svítidla ze starých kádí v Betonárce jsou všechno jeho práce. Josef je pro nás ale hlavně kamarád, který nám často pokládá zajímavé otázky, nad kterými rádi přemýšlíme. A tak jsme si to pro jednou vyměnili a ptali se my jeho – na spolupráci s velkými značkami, greenwashing i hraní si s odpadkama.

Ptali se Milan Nestarec & Lucie Kohoutová / Foto archiv Josefa Rozehnala a Milana Nestarce

Jak by podle Tebe mohl náš obor víc využívat upcycling?

Asi umývat flašky, což se neděje, ale to vlastně jen recyklace... Do kosmetiky! Když vinař nepoužívá pesticidy a další chemii, vzniká z hroznů “čistý” odpad, který mi připadá vhodný do kosmetiky. Třeba dm-drogerie má teď novou edici produktů, fungujcících na principu odběru druhotnejch surovin z potravinářského průmyslu, třeba šlupky z pomerančů atd, to mě hodně potěšilo.

Setkáváš se v rámci svého zaměření na upcycling s předsudky?

Dneska nás už oslovují hlavně klienti, co vědí, co děláme, ale i tak se setkávám například s obavou, jestli může výsledek působit neřekl bych draze, ale ušlechtile, když je z odpadu, a to i u architektů. Přitom ten materiál může být extrémně hodnotnej, jen je to třeba odřízlá část z většího celku, nebo zbytky po výseku primárního produktu, které my kreativně využijeme.

Nedávno jsme se o něčem podobném bavili s jedním restauratérem – snaží se, aby jejich podniky byly maximálně zero waste, což samozřejmě dává naprostý smysl, protože mají kvalitní suroviny a v rámci respektu k nim je na místě je zpracovat co nejlíp a nejefektivněji. Ale zároveň jsme oba měli pocit, že je potřeba o tom mluvit s citem, protože nechceš, aby hosti měli pocit, že ti “platí za odpadky”.

Vaření a design obecně rád přirovnávám – obě dvě ty věci jsou mi blízký. I jsem se tím chvíli živil, když jsme založili studio, dělal jsem přes den Nahaku a večer vařil, což byl docela hardcore, ale bavilo mě to. U obojího člověk pracuje s ingrediencema, a je tam zásadní jeho skill – můžeš mít sebeušlechtilejší surovinu, ale když něco vezme do ruky blb, tak ji zkazí. Potřebuješ prostě znát a ovládat technologie zpracování suroviny, ať už je to ryba nebo mosaz. Extrémně podobná je taky důležitost proporce, měřítko. Když děláš olejovou bábovku, musí tam být nějaký poměr oleje a mouky, aby to fungovalo, a stejně tak v designu je blbý, když nějaký z těch prvků převažuje a třeba by neměl. Prostě kompozice, aby nic nepřečnívalo.

Když už mluvíme o vaření – máš nějakej svůj zajetej “recept” na kreativní proces, nebo u Tebe design vychází s trochou nadsázky řečeno z kusu trubky?

Spíš ta trubka [smích]. Náš aťas je taková materiálová laboratoř – máme tam X variací různejch materiálů a komponentů, a tak zkoušíme různý možnosti, hrajeme si s tím. Gró je pro nás materiál, a protože je odpadovej, má nějaký svý daný vlastnosti a limity, který je dost zajímavý ohledávat, aplikovat na něj metody zpracování z jiných odvětví.

Takže ano, vychází to z materiálu. Musí být zajímavý, a aby to celé mělo smysl, musí ho někdo vyrabět opakovaně a v určitým množství, protože jedině tak z toho může vzniknout produktovej design, který se bude vyrábět v sériích a tím pádem mít nějakej reálnej dopad na životní prostředí.

To by mě právě zajímalo – může upcycling jako přístup vůbec někdy nabrat dostatečný momentum a kritickou masu zákazníků na to, aby ten environmentální dopad byl opravdu znatelný?

Právě jen když bude hotový produkt vyráběný v sériích, tím pádem bude levnější a dostupnej všem, takže se ho bude víc prodávat a tím pádem se zpracuje dostatek materiálu. To, co dělám vnímám i jako nějakou formu osvěty, je důležitý ty témata otevírat – například že je důležitý naroubovat upcyklaci už do prvovýroby. I když se vytváří jednorázovej produkt, může totiž v sobě mít už jasně daný druhý životní cyklus. Tj. až vyčerpá / naplní svůj životní účel, a z nejrůznějších důvodů, obvykle kvůli logistice, se do oběhu zpátky nevrací, mu začíná plánovaná druhá epizoda života. A ideál je, když už v té prvovýrobě je produkt nastavený tak, aby tahle epizoda proběhla hladce.

Dělám teď na hezkým pilotním projektu svítidel s Plzeňským Prazdrojem, jejichž craftová značka Proud plánuje dodávat do kaváren malé jednorázové key kegy. Bavíme se o objemu desítek tisíc kusů, tedy tuny materiálu, který se nedá recyklovat, ačkoli key keg bývá mylně prezentován jako věc, co sešlápnete a hodíte do žlutý popelnice. Což je trochu svinstvo, protože skutečnosti je to kompozit a tudíž se nerecykluje. Nicméně vdechnout mu druhý život upcyklací lze, takže už 3 roky ladíme proces, jak z těch kegů udělat maximálně funkční, jednoduchý a cenově dostupný svítidlo. Smyslem toho, co dělám, je ukazovat, že to jde, ale musí se k tomu člověk nějak postavit.

Ten obal je navíc poměrně drahý, takže mě štve, že by se jen tak vyhodil. Vlastně vytváříme takovej zálohovej systém, kdy lidi motivujeme k tomu, aby ty obaly schovávali a vraceli místo vyhazování. Proto to taky řeším s Proudem, který má nastavenou logistickou síť – nedokážu si představit, jak bych to řešil sám.

Prazdroj má taky velkou sílu a kredit jako značka, tudíž předpokládám i snáz přesvědčí zákazníky ke spolupráci.

Naprosto. Proto taky dělám s TONem, s O2, Moetem, Mattonkou – dělat s velkýma hráčema nám umožnuje dosáhnout na co nejvíc lidí. A zároveň se u nich bavíme o objemech materiálu, co dávají smysl.

Nesetkáváš se kvůli tomu s despektem? Občas mám dojem, že umělecká a designová scéna tyhle collabs odsuzuje jako komerci nebo “zaprodání se”, ale výsledkem je IMO pak riziko, že si slibný a společensky smysluplný projekty pidlají lidi na dvorku pro sebe a jejich šance dostat se na tu kritickou masu je tudíž minimální, což je škoda.

Přesně. Můj názor je, proč by neměly být kvalitní produkty prodávaný co největšímu množství lidí? Design nemá mít nálepku luxusu. Vím, že tady panuje tenhle dojem, ale design má být hlavně funkční a sloužit. Design je propiska, klika od auta, všecko je design! Může bejt dobrej nebo špatnej, ale zastoupenej je vždycky.

Zároveň je ale fakt, že u některých značek může jít spíš o greenwashing než reálnou snahu o změnu.

Nejsem naivní, vím, že na vlně udržitelnosti se teď vezou všichni, co můžou. Jasně, nepřipadá mi to morální, zvlášt když se firmy ohání vyloženě nepravdivými tvrzeními, ale na druhou stranu mám pocit, že i tak to hodně pomáhá toto téma zpopularizovat. Nejvíc greenwashing dělají velký korporace, které dosáhnou na nejvíc lidí. Když Nestlé, byť na pochybným základě, bude tvrdit, že je udržitelnost důležitá, nebo Coca Cola udělá zelený vršky na lahve, tak se nad tím zamyslí i část lidí, ke kterým by se ta témata asi jinak nedostala. Jasně, že 70 procentům lidí to stále bude jedno, nebo to odsoudí jako bullshit, ale já pořád vidím upside těch 30 procent, co nad tím třeba začnou přemýšlet.

Čím tě baví spolupráce s Nestarcem?

Oba jsme střelci, co mění věci za pochodu. Je to specifická stavba, vlastně předěláváme plechovou halu na vinařství – specifický typ provozu, kde je potřeba přemýšlet, jak ho nejlíp zorganizovat. Baví mě ty velký plochy, na kterých se člověk může realizovat, aktuálně třeba v rámci řešení fasády.

Asi nejvíc mě baví, že se Milan nebojí přijmout netradiční řešení, kterým si ze sebe nebo svýho oboru dělá legraci. Nebere se vážně, a to mi v byznysu, kde se stejně jako v tom mém setkává člověk s velkými egy a pocitem vlastní důležitosti, přijde super. Fakt v tomhle vnímám určitou podobnost mezi vinaři a architekty nebo designéry – jsou to důležitý řemesla, ale jsou zbytný. Až přijde fakt nějakej průser, lidi nebudou pít drahý víno a stavět si drahý baráky, ale budou mít úplně jiný starosti. [smích]

Považuješ víno za umění?

Stoprocentně, tak jako považuju za umění každý mistrně ovládnutý řemeslo.

Můžeme krásou ovlivňovat naše okolí a jeho myšlení ?

Jsem 100% přesvědčenej o tom, že prostředí kultivuje člověka. Věci, kterými jsme obklopení, mají nějakej “kmitočet”, vycházející z jejich kvality a hodnoty nejen estetický, ale i morální. Tím nechci působit nijak ezo, ale věřím, že když do něčeho otiskneme to nejlepší ze sebe, tak to v tom předmětu zůstane, je to z něj cítit. A když kolem toho člověk stokrát projde a pokaždý se pousměje, nebo to v něm asociuje něco příjemnýho, protože je to třeba milej dárek, tak to rozhodně vliv má.

Myslíš, že když se něco vymyká normálu nebo zavedeným pořádkům, je to automaticky lepší?

Určitě ne. Ne každá sračka, co se vymyká normě, je automaticky dobrá. Kolem nás vzniká ve skutečnosti spousta nesmyslů, například trendy typu zalívání dřeva do epoxidu, to je pro mě úplný znásilnění materiálu.

V souladu s metaforou mykorhizy, která nás k těmhle rozhovorům inspirovala, je někdo, koho bys v týhle síti rád viděl, koho bys nominoval jako její pokračování?

Hmmm… nejspíš Tima, brněnského streetartového umělce. Mám rád jeho pohled na svět, jeho glosy společnosti a práce, které si z ní umí dělat prdel. Je s ním super řeč, přemýšlí.

PRO VÍC ROZHOVORŮ & NESTARCOVIN KLIKNI

*Mykorhiza (dříve mykorrhiza) je symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin. Je to především mutualistický vztah, tedy oboustranně prospěšný, jehož základem je rovnovážný stav mezi organismy. Význam mykorhizy byl dlouho podceňován, ale v poslední době se ukazuje, že 70 - 90 % všech rostlin je mykorhizních. Proto má mykorhiza velmi velký vliv na život rostlin. (Wiki)