Patnáct sekund slávy pro roztrhanou pneumatiku

Miluju synergie, přesahy, “látkovou výměnu” s lidmi mimo můj obor / zemi / kulturu / obvyklé vzorce myšlení. Vlastně dělám víno částečně proto, že je to osvědčený a uživatelsky příjemný způsob, jak se k takovým jedincům dostat, a hrozně si tu rozlézající se síť, kterou proudí myšlenky a nové nápady, užívám. Tak moc, že jsem se o ni chtěl podělit i s ostatními. A tak vznikla Mycorrhiza – série rozhovorů s inspirativními lidmi napříč obory, se kterými si navzájem dodáváme nové impulsy a “živiny”. Nevím, kdo z nás je v téhle metafoře houba a kdo rostlina, ale stoprocentně tuto výměnu vnímám jako symbiózu, která je pro náš život stejně zásadní jako ta probíhající v půdě pod našima nohama.

Tima znám díky jeho stopě na chateau Nestarec už pár let – na zdech Betonárky se skví jeho "haiku" a k tomu ještě dvě jemnější, nenápadnější realizace, v plánu je i přetvoření vrat jedné z našich hal. I proto mě potěšilo, že Josef Rozehnal z Nahaku na pokračování Mycorhizy v předcházejícím rozhovoru nominoval právě jeho.

Ptali se Milan Nestarec & Lucie Kohoutová / Foto archiv Tima a Milana Nestarce

Jak se díváš na to, že část tvých děl ve veřejném prostoru má omezenou trvanlivost, protože časem mizí – ať už na žádost firem jako Albert nebo Home Credit, kterým se nelíbí, že jsi jim přetvořil logo, nebo že je prostě někdo přemaluje? Nebo tě tahle pomíjivost naopak baví?

Nemám úplně zenovej přístup, že bych maloval básně na vodu, a bavilo mě, že ty díla mizí. Ale nevnímám je ani jako fetiš, který by měl být chráněný plexisklem. Prostě mě baví malovat přímo na svět, protože ho tím jakoby měníš příměji než třeba obrazem. Je to takový atavistický vlastně, jako kdysi plácnout obarvenou ruku na stěnu jeskyně. A když to vyfotím, mám pocit že to jakoby mám. Navíc to dneska často vezme ozvěnu ve světě sociálních sítí, což mi dává pocit, že se to někoho dotklo, že to má nějaký impakt. Taky je pro mě důležitý, že i když je to vlastně ilegální a obvykle dočasný projev, taková punková věc, baví mě dělat ji seriózně, tj. přes šablonu a hezkým písmem.

Přijde mi, že z těchhle tvých realizací je taky cítit určitá fascinace nejen písmem, ale i možností jazyka – kde se to vzalo, měls to od dětství?

Ve škole mi to učitelé popravdě spíš znechutili, takže to spíš to přišlo až později kolem osmnácti let. Přišlo mi pěkný, že tahle forma dovoluje člověku namalovat si ten obraz v hlavě sám. Černej text na bílým je čistá věc, dělám i spoustu abstrakcí nebo jiných věcí, ale toto je taková ponorná řeka, která se mi stále vynořuje. Nějak mi to přichází na jazyk, čeština je zábavná svou zvukomalebností.

Jak vlastně vypadá tvůj tvůrčí proces? Napadá tě něco na základě konkrétního místa, nebo máš v hlavě nějakou myšlenku, třeba na společensky aktuální téma, a hledáš prostor kde ji vyjádřit?

Povšechná odpověď je “různě”. Hodně si kreslím, mám baterii skic, pro kterou hledám umístění. Nebo jsem si všiml, že mi pomáhá prostředí, třeba ležení ve vaně. Nebo nějaká rytmizující činnost jako jízda na kole nebo ve vlaku, když koukáš na krajinu. Třeba jedu v autobuse a vidím pokácený stromy, a pak vedle kanály s velkýma litinovejma poklopama, najednou se mi to spojí v hlavě a pak hledám způsob, jak vyřezat kanály do pařezu.

Textový věci mě třeba hodně napadají, když poslouchám rádio – já miluju různý klišé, občas něco zaslechnu a skládám si z toho takovou jakoby básničku. Třeba když v dopravním zpravodajství najednou, že “na 134. kilometru dálnice D1 leží v levém pruhu u svodidel roztrhaná pneumatika”, to je takovej pěknej fokus, kdy najednou celá republika slyší to stejné a výsledkem je patnáct sekund slávy pro roztrhanou pneumatiku. Baví mě to napětí, vezmi si že spoustě lidí se nikdy nestane, že by se dostali do celostátních médií, ale tady roztrhaná pneumatika tam je.

Nápad je, jako když začne svítit slunko mezi mrakama, osvítí tě takovej proužek, bod který se zaleskne v šedé ploše a je najednou posvátnej. A pak ho máš nějak v hlavě a projíždíš prostorem a hledáš, kam ten kamínek vsadit, aby tam zasvítil správným způsobem, aby mu tam bylo dobře. S místem je to ale taky občas těžký ve smyslu, že veřejnej prostor se zpřísnil, všude jsou už dneska kamery atd, i proto se do site specific věci týkajících se politiky moc nehrnu, už jsem na to starej.

Ty vlastně původně vyrůstáš z graffiti scény.

Jo, na začátku pro mě bylo napodobování graffiti a dobrodružství s tím spojený, takový ten rychlošípácky podzemní pocit, radost cítit aerosol ve vzduchu… Ale myslím, že graffiti scéna mě spíš bere jako autistu, co si vede samomluvu ve veřejným prostoru, nemyslím, že oceňují, když mě občas mě někdo označí za writera.

Proč myslíš?

Graffiti podle mě hodně stojí na určitý uzavřenosti, libuje si v určitý nesrozumitelnosti směrem ven. Přijde mi, že berou okolí čistě jako podklad, na kterým můžou být vidět, ale to sdělení je zaměřený směrem dovnitř vlastní subkultury. Naproti tomu já chci prostřednictvím toho, co dělám, se s okolím vést nějaký rozhovor, i proto se snažím používat srozumitelný komunikační kódy. Takže vlastně nerespektuju nepsaný pravidla toho žánru, což můžou ortodoxní writeři odmítnout.

Neplatí to často i pro výtvarnou scénu? Mám třeba rád Krištofa Kinteru, přijde mi, že stejně jako ty řeší témata, která jsou společnosti blízká. Často se setkáš nicméně i s přístupem, že umění má být něco těžce pochopitelného, jen pro velmi úzkou skupinu lidi, což je podle mě ale bullshit.

Kinteru mám taky hrozně rád, je to přímej direkt a přitom ne moc pop. Líbí se mi subtilní věci řešící subtilní problémy, ale nesrozumitelnost nebo skrytost umění, které je záměrně nepochopitelná, vytváří až takovej skleníkovej efekt, komunitu komunikující hlavně pro sebe, možná až strach udělat něco, co bude si povídat aj s někým mimo. Pamatuju si třeba, jak se na výtvarné scéně vedla diskuse, jestli Pavel Čech může malovat na plátno, když je ilustrátor, nebo jestli díla Anny Hulačové jsou dost socha. Což mi připadá o to legračnější, že v umění je jakoby všechno dovoleno, ale pak se stejně dostane do bodu, kdy na vernisáži jsou všichni podobně oblečení a v tvorbě platí nějaký kategorie, a insideři jsou nervózní z toho, když je někdo překračuje. A ten zdánlivý umělecký “freemind” ti začne říkat, co jde a co nejde.

Já mám přesahy rád, ne nadarmo se říká, že nejzajímavější ekosystém je ten na kraji lesa. Vytváření mezioborovejch platforem je samozřejmě trochu klišé posledních let, ale něco na tom je, aby sochař vytáhl hlavu z pytle se sádrou, podíval se vedle a zjistil, že se to dá zkombinovat třeba s fotkou.

Považuješ humor v umění za něco, co otvírá brány širšímu publiku?

To nevím. Asi se člověk v tu chvíli zasměje, ale že by se začal najednou intenzivně zajímat o umění, to si neumím moc představit. Podle mě je to spíš otázka věku – člověk má do nějaký doby otevřenou hlavu, takže existuje takový to okno příležitosti, kdy si ještě vytváří mentální mapy v hlavě, dokáže se poprvé zamilovat do nějakýho oboru… Tam je asi prostor pro nějaký zažehnutí, ale pak si myslím, že se vyjede takovej úvoz stereotypu, a že by se někdo najednou v padesáti nadchnul pro umění... Takže za mě otevřít brány širšímu publiku chce spíš výtvarné učitele na školách, animace v galeriícíh apod.

Myslíš, že víno je umění, případně proč?

Myslím, že víno má s uměním společnej alchymistickej přístup, kdy člověk přetváří hmotu a ona ho zpětně přetváří taky. Na druhou stranu mi přijde, že umění, který prošlo avantgardou, umí ocenit i něco syrovýho a tvrdýho, co je z hlediska estetickýho potěšení hnusný jak ekvivalent krabičáku, ale je za tím silný příběh. Kdežto u vína bych předpokládal, že jsou víc daný mantinely a jasná linka toho, co vinař musí během roku udělat, aby bylo víno dobré… Chápu, že je tam určitě prostor pro kreativitu, ale říkám si jestli vinař nemá být spíš pokorným služebníkem, narozdíl od umělce.

Štve tě, když tě někdo srovnává s Banksym?

Mně to vždycky připomíná takovéto: České Švýcarsko, Česká Kanada... jako by to byl jen nějakej derivát něčeho, víšco. Chápu, že to plní funkci kategorie pro lepší orientaci, ale je to legrační.

V souladu s metaforou mykorhizy, která nás k těmhle rozhovorům inspirovala, je někdo, koho bys v týhle síti rád viděl, koho bys nominoval jako její pokračování?

Hmm, komu poslat pramici... David Minařík má start-up Myco.cz na obaly vyrobený z chorošů, to mi sem sedí i vzhledem k tomu podhoubí.

DO DRUHÉ NOHY? DALŠÍ ROZHOVORY A ČLÁNKY NAJDEŠ TU

*Mykorhiza (dříve mykorrhiza) je symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin. Je to především mutualistický vztah, tedy oboustranně prospěšný, jehož základem je rovnovážný stav mezi organismy. Význam mykorhizy byl dlouho podceňován, ale v poslední době se ukazuje, že 70 - 90 % všech rostlin je mykorhizních. Proto má mykorhiza velmi velký vliv na život rostlin. (Wiki)